Pod falešným jménem se skrýval před nacisty, stál v čele akčního výboru na vysokých školách a později i Československé televize, zastával mandát v Evropském parlamentu. Před 97 lety se narodil československý novinář, politik, publicista a vydavatel Jiří Pelikán.
Jiří Pelikán se narodil v Olomouci jako nejmladší ze tří dětí do rodiny známého uměleckého sochaře Julia Pelikána. Vyrůstal v dobře situovaném a harmonickém prostředí, ovšem se silně vyhraněným sociálním cítěním – otec pocházel z chudých poměrů a matka příležitostně vypomáhala ve vývařovně pro nezaměstnané. Děti tak od mala tíhly spíše k levicově orientovaným ideálům, což se potvrdilo na podzim roku 1939, kdy šestnáctiletý Jiří vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), pro kterou ilegálně roznášel letáky a výtisky zakázaného plátku Rudé právo.
Za tuto činnost jej na jaře 1940 zatklo gestapo. Přestože společně s několika dalšími mladíky provozoval protistátní činnost, za kterou mohl získat i trest smrti, muselo ho gestapo vzhledem k jeho věku po půlroce propustit. Na soud tedy mohl čekat na svobodě pod podmínkou, že nesmí opustit Olomouc.
Obecní tajemník Bohumil Paroulek
Když Pelikánovi přišlo předvolání k soudu v polské Wroclawi, utekl z domova. Rodiče tou dobou už byli transportováni do shromažďovacího tábora ve Svatobořicích. Otec kvůli tomu, že odmítl namalovat portrét důstojníka SS, který byl i velitelem tábora, matka kvůli židovskému původu. Později ji Němci převezli do koncentračního tábora Osvětim, kde roku 1943 i zemřela.
Jiří Pelikán se schovával různě po známých i klášterech, až se mu nakonec podařilo skrýt se v obci Kořenec u rodiny Veselých, příbuzných Vlasty Chramostové. Zde pod falešným jménem Bohumil Paroulek rychle získal důvěru místních, stal se obecním tajemníkem a aktivně se zapojoval jak do zvelebování obce, tak i odbojové činnosti. Svou pravou identitu se mu podařilo utajit až do konce války.
Od kovaného komunisty k reformnímu řediteli Československé televize
Po válce se Pelikán vrátil ke svému původnímu jménu, vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a stal se jedním z čelních představitelů komunistické mládeže. Během působení v předsednictví akčního výboru na vysokých školách stál za hromadnými čistkami v řadách studentů i profesorů. V roce 1948 pak vstoupil do politiky a stal se poslancem Národního shromáždění.
Zlom v jeho oddaném stranickém myšlení nastal krátce po Chruščovově projevu na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Pelikán si začal postupně uvědomovat stále větší nutnost reformací KSČ i celkového vnitropolitického vývoje, rehabilitaci neprávem odsouzených či jinak poškozených nebo vymanění republiky z poručenství Sovětského svazu. Jako vzor možných změn mu byl model prosazovaný v Jugoslávii, kvůli čemuž se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Roku 1961 odsoudilo Byro Ústředního výboru KSČ Pelikána z účasti na činnosti protistátní ilegální skupiny. Díky své kádrové minulosti se mu ale podařilo tlak ustát a už o dva roky později se díky podpoře liberálního křídla vedení KSČ stal ústředním ředitelem Československé televize (ČST). Tam měl uplatnit své mezinárodní kontakty a otevřít ČST okno západním směrem.
Pelikán neměl s vedením tak rozsáhlé organizace žádné zkušenosti, přesto se mu ale už krátce po jeho zvolení podařilo přivést na obrazovky aktuální publicistiku obcházející stanoviska Hlavní správy tiskového odboru a KSČ. Ty nařizovaly vysílání jen těch pořadů, které splňovaly přísné podmínky cenzorů a které podporovaly ideologii režimu. Často se ale stávalo, že cenzoři nedokázali uhlídat vše a tvůrcům se tak dařilo uvádět i pořady, které by jinak nevyhovovaly. To vše s vědomím ředitele Pelikána, který nejednou hájil své podřízené a tvůrce s odkazem na právo na vlastní názor. Kromě toho se mu podařilo vytvořit i první telemost Východního bloku se Západem v rámci vídeňského cyklu Stadtgespräche – dialog Praha – Vídeň, nebo festival Zlatá Praha, který se stal prvním soutěžním setkáním východních a západních televizních tvůrců a jejich děl.
Pelikánova kariéra ředitele ČST skončila v září 1968. Kvůli jeho předchozím reformám a následné podpoře protiokupačního vysílání se stal normalizačnímu režimu nepohodlný a po odchodu z funkce jej KSČ odsunula na pozici emisara v Římě. Tam také v roce 1969 zažádal o politický azyl a oficiálně emigroval.
Šéfredaktor, nepohodlný exulant a poslanec Evropského parlamentu
Společně s Vladimírem Tosekem založil Pelikán exilový magazín Listy, do kterého přispívali autoři jako Ludvík Vaculík, Ivan Sviták, Pavel Kohout nebo Václav Havel. Jiří Pelikán se tak stal v očích KSČ jedním z předních Československých exulantů, kteří symbolizovali nepřátele socialistického Československa. V roce 1975 proto StB zorganizovala tajnou akci s názvem Vampír II, během které zaslali dva z agentů umístěných v Miláně Pelikánovi poštou bombu maskovanou jako knížku. Cílem nebylo nepohodlného exulanta zabít, ale pouze ho vystrašit a předat tak varování i dalším exilovým tvůrcům a odpůrcům režimu.
Jeho myšlenky, názory, a především proaktivní politika mu v Itálii zajistily širokou podporu a autoritu, díky čemuž působil od roku 1979 jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po návratu do Československa v 90. letech pak krátce figuroval jako poradce prezidenta Václava Havla. Zemřel 26. června 1999 v Římě na následky rakoviny.
Další četba:
CACCAMO, Francesco. Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2008. 151 s., [7] s. obr. příl. Knihy dokumenty. ISBN 978-80-7239-226-1.
HAVLÍČEK, Dušan. Listy v exilu: obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až 1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. 1. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2008. 893 s. ISBN 978-80-903687-7-4.
ORSÁG, Petr. Mezi realitou, propagandou a mýty: československá exilová média v západní Evropě v letech 1968-1989. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 362 stran. ISBN 978-80-7422-427-0.
VANČUROVÁ, Libuše, ed. Jiří Pelikán 1923-1999: sborník. Praha: OPS Občanský dialog, 2003. 80 s. ISBN 80-239-0846-4.